Rudolf Adler – legenda mezi lektory amatérského filmuS oblastí amatérského filmu se Rudolf Adler dostal do kontaktu již na počátku 60tých let díky profesoru A.F. Šulcovi, ještě jako student FAMU Praha. V rámci spolupráce s metodiky okresních a krajských kulturních středisek na území tehdejší ČSSR pak pedagogicky působil při mnoha seminářích i v porotách soutěží, ale v posledních čtyřech dekádách zanechal výraznou stopu právě ve východních Čechách. Není proto divu, že hned po založení našeho Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video v roce 1993 se prof. Adler stal jeho čestným členem. Všechny jeho systematické snahy o kultivaci tvorby filmových amatérů (rozborové semináře, workshopy, teoretické statě ve zpravodaji Donašeč dobrých filmových zpráv a konzultační středisko) se jednoznačně zúročily v tom, že filmy východočeských autorů pravidelně získávaly přední ocenění na celostátních i mezinárodních soutěžích. Ve spolupráci s naším spolkem byla také vydána vlastně jediná „skripta“ pro amatérské filmaře – ABCD pro všechny.
V roce 2021 po zásluze obdržel Cenu ministra kultury za dlouholetý přínos oboru amatérský film.
Osobně jsem se s Rudolfem Adlerem seznámil již v roce 1985 na seminářích pro filmové amatéry v Pardubicích, na které v roce 1987 volně navázalo studium na Lidové konzervatoři v Hradci Králové. Zpočátku jsem skoro vůbec nerozuměl tomu, co nám přednášel, ale záhy jsem pochopil, že dokumentární film není jen bezduchým záznamem reality, ale sdělením, které má své zákonitosti a výrazové prostředky. Poté co shlédl můj medailon s hradeckým výtvarníkem Jiřím Ščerbakovem, trval na tom, že ho s ním musím seznámit. Stalo se a záhy spolu s kameramanem Petrem Primou natočili o J. Ščerbakovovi vlastní dokument.
Na seminářích Rudolf Adler budil respekt, ale ve skutečnosti byl velmi vstřícný a ochotný kdykoliv pomoci. Pokud se jeho kritika zdála být někdy tvrdá, vždy odsuzovala jen autorskou nepoctivost při tvorbě. On sám se ve svém profesním životě vždy na natáčení pečlivě připravoval. Přesto, že byl v politických prověrkách po roce 1968 propuštěn z pracovního poměru, natočil přes sto filmových a televizních dokumentů a také napsal několik rozhlasových her.
Prací, která ho naplňovala a která mu přinášela potěšení, žil Rudolf Adler téměř do poslední chvíle. Teprve v září ukončil po 35ti letech pravidelnou výuku na FAMU a v půlce října ještě operativně zaskočil v porotě Rychnovské 8, místo náhle onemocnělého Martina Štolla.
Nikdo z nás netušil, že to bude jeho poslední Osmička a vlastně definitivní rozloučení s amatéry a jejich filmy.
P.S.: Jen mezi námi, pane profesore – slibuji, že se vynasnažím kompromisům co nejvíce vyhýbat. V úctě,
Martin ŠkrobákDále přidávám ještě několik vzpomínek východočeských filmařů:
Je to už řádka let, kdy jsem se s Rudolfem Adlerem, tehdy studentem FAMU potkal poprvé. Bylo to v Adalbertinu v Hradci Králové, kde tehdy sídlilo Okresní kulturní středisko, které se staralo o amatérskou kulturu v celém Hradci Králové. To se psal rok 1962 nebo 1964, to přesně už nevím. Naše potkávání pak bylo na přehlídkách, soutěžích i seminářích, které Ruda vedl. Již tehdy byl ve svých výkladech velmi přesný, uměl vyhmátnou podstatu, ukazoval jak některou situaci ve filmu udělat a řešit. Vzpomínám, jak vedl rozbory filmů, třeba na Rychnovské osmičce, jak jsme hltali jeho postřehy a rady. Byl dobrým rádcem. Pak jsme se vídali s ním i s jeho kolegy kameramany a režiséry při jejich seminářích po celá léta. A tak jsme postupně také spolu stárli. Velmi mu děkuji za to vše co pro nás, pro filmové amatéry udělal. I letos jsem za ním přišel o radu. Poradil, a jeho slova byla kritická a jasná. Věděl, jak to říci, aby bylo jasné co je třeba. Ne že by řekl jak, ale řekl co je nutné vyjádřit lépe. Vzpomínám na něho jako na kamaráda a člověka velmi dobrého, kterého jsem si celý život velmi vážil a měl ho rád.
Honza Vačlena
S režisérem, dokumentaristou a pedagogem Rudolfem Adlerem jsem se poprvé osobně setkala jako posluchačka Školy audiovizuální tvorby v Hradci Králové, kde se dlouhá léta věnoval vzdělávání neprofesionálních filmařů. Vlastně jsem ani na začátku netušila, jak tohle setkání bude pro můj další život a svým způsobem i profesní dráhu, tak určující. Rudolf mě učil rozumět filmové řeči, rozhlížet se kolem sebe, vysvětloval způsoby, jak uchopit příběhy, převést je do filmové podoby. Tak, aby fungovaly pro srdce i oko. Prohluboval moji lásku k filmu, rozšiřoval obzory, inspiroval. Setkávali jsme se dlouhé roky nejen na filmových přehlídkách, ale také při konzultacích nad mými dokumenty, které právě vznikaly. Vždy jsem k Rudolfovi cítila veliký respekt, řekla bych, že možná někdy až ostych. Působil přísně. Možná mi teď dají za pravdu i mí kolegové z amatérské scény, se kterými jsme sedávali na rozborových seminářích a besedách s porotou. Kolikrát jsme to pěkně schytali! Jenže, za tou mnohdy ostrou kritikou stála Rudolfova snaha posunout nás všechny dál. Když se to dařilo a on tu změnu viděl, měl z toho velkou radost. Dokázal ocenit to naše amatérské nadšení a já cítila, že ho až někdy svým způsobem, jako profesionála, okouzlovalo. I když někdy jeho slova nepadla zrovna na úrodnou půdu, on to nevzdával. Vysvětloval a vychovával. Ovlivnil generace filmařů. A já, jako nadšená tvůrkyně oceňuji, kolik svého času, energie a nadšení věnoval právě oblasti neprofesionální filmové tvorby. Zanechal v ní nesmazatelnou stopu. Jsem pyšná, že jsem tomu všemu mohla být nablízku. Děkuji Vám, Rudolfe, že jste mi pomohl vybrat cestu a provázel mne na ní.
Tereza Brázdová
Bylo to v polovině osmdesátých let v Pardubicích, kdy jsme se společně s Martinem Škrobákem zapsali do prvých filmových kurzů Rudolfa Adlera a Petra Primy. V té době už jsme měli filmařskou partičku v Hradci Králové a hledali jsme cestu, jak se dále vzdělávat. Měli jsme ohromné štěstí, že jsme potkali tyto dva skvělé filmaře a pedagogy. Přinesl jsem záběry a zvuk z alternativního hudebního festivalu z východních Čech, kde mezi jinými pražskými kapelami také poprvé vystoupili legendární punkoví Plexis. Rudolf mi pomohl tyto záběry postříhat a postupně mě vzdělával. Poradil mi, abych se spíše než režii věnoval kameře, a poradil mi dobře. V následujících čtyřiceti letech jsme se pravidelně potkávali nejenom na různých soutěžích, ale také při různých pracovních příležitostech. Pan profesor mi bude chybět.
Richard Brun
Zemřel Rudolf Adler. Obvykle se vyhýbám nostalgickým statusům, ale tentokrát musím udělat výjimku. Rudolf Adler pro mě byl asi nejklíčovější postava v mé filmařské cestě. Když jsem jako patnáctiletý začal jezdit po amatérských soutěžích, byl v první porotě se kterou jsem se setkal. Čišela z něj autorita, láska k filmu a asi jsem se ho v té době trochu bál. Jeho připomínky, kritiky, pochvaly a výtky byly první se kterými jsem se setkal a spolu s Josefem Valušiakem nejvíc formoval můj vztah k filmu. Postupem času, když jsem i já začal jezdit jako porotce soutěží, jsme se nepravidelně v porotách setkávali a legendární večery při víně, které pravidelně s Jarmilou pořádali při hradecké regionálce, mi zůstanou ve vzpomínkách navždy. Měl jsem to štěstí, že jsme se před měsícem opět po letech setkali na Rychnovské Osmičce v porotě, kde "zaskakoval". Při debatě o filmech, rozdělování cen i debatě s autory stále dokázal naprosto briskně tnout do „ochcávek“, povzbudit nesmělé, pochválit odvahu a zaujetí amatérských filmařů ... jako za mých mladých let. Moc mě potěšilo, a po dlouhé době jsem si uvědomil, že můj pohled na věci je velmi podobný, leč postrádám jeho výřečnost a pregnantnost. Je na čase říci že JSEM ADLEROVEC! Díky Pane profesore, budu na Vás vzpomínat!
Honza Peml
