Pokusím se názorně popsat svůj příběh. První film, který jsem před lety točila, nesl název Ledové vodopády na Ústecku. Venku mrzlo, až praskaly kameny, ale moje kamera s nadšením provrtávala všechny umělecké zákruty zmrzlé vody. Ruce jsem měla ztuhlé na kost, ale bolest se ozvala až doma v teple. Film byl propadák. Ale hurá, na Střekovskou kameru mi ho vzali. Vím zcela jistě, kdyby se tak nestalo, s filmováním by byl konec.

Dnes mám doma pěknou sbírku svých filmů, včetně různých ocenění. Mám radost, že je uchovává i muzeum v Ústí nad Labem a některé dokonce TV NOE.

Z hlediska vlastní zkušenosti vím, že každého autora filmu posouvá kupředu, když vidí svůj film na plátně a porovnává ho s ostatními, když si popovídá s filmovými kolegy o principech filmové práce a vyslechne si také názor odborné poroty. Proto je tady Střekovská kamera, jejíž hlavní funkcí je podpora neprofesionálních uměleckých filmových aktivit a umožnění posunu ve filmové práci.

Patrik Ulrich zřejmě nepochopil poslání Střekovské kamery.