Šlo mi o polemiku s plošným odsuzováním určité skupiny filmů a jejich autorů, o neschopnost relevantní reflexe. Napodobování patří k vývoji, nikdo nezačne točit ve 13ti letech osobitá "umělecká" díla (to jsem chtěl říct tím Bergmanem). K tomu vede cesta. Jinou věcí je intertextualita děl, s čímž souvisí i to násilí. O skutečném zabíjení nemají většinou ponětí (zaplať pánbůh) ani jiní filmaři. Interpretační posun spočívá v reflexi filmového média či vyprávění a zobrazování jako takového a v reflektování jeho recepčních kódů. Jinými slovy filmem můžeme komentovat i jiné filmy a jejich vnímání. Nejde jen o komenář k žité realitě (z toho plyne nepochopení např. Tarantina). A jen drobnost k autorskému filmu, za jehož zastánce se, pane Chovanče, označujete. Měl jste zřejmě na mysli tzv. "umělecký" nebo "artový" film. Jako "autorské" dílo se chápe takové, jehož všechny složky jsou podřízeny vizi jednoho člověka (nejčastěji režiséra) a nemluví mu do toho nikdo jiný nebo jen minimálně (např. producent, invstor, ale i kameraman, herec, scenárista). V televizní praxi bývá jako autor označován nejčastěji ne režisér, ale člověk skrytý pod titulkem created by (např. J.J. Abrams nerežíroval všechny epizody Lost, ale je "duchovním" otcem a kontrolorem). Paradoxně v amatérském filmu lze nejčastěji mluvit o "autorském" filmu, neboť jde většinou o dílo jednoho tvůrce (od námětu po finální střih), ale málokdy o díle původním a uměleckém.